Kateřina Brožová: Chudého muže bych si nevzala - Lidové noviny, 16. října 2004 |
|
Článek pochází z Lidových novin www.lidovky.cz, které mají na webu jen články nejvýše rok staré.
Kateřina Brožová. Podle průzkumu LN nejvíc sexy česká celebrita.
Její svatba měla tiskového mluvčího, na svatební šaty jí švadleny přišívaly perličky celé týdny a svatební dort byl přivezen za tónů Smetanovy Vltavy. U jejích předrozvodových pranic s manželem pak asistovala policie ruku v ruce s novináři. Kateřina Brožová (36), žena s bulvární pověstí a tváří Botticelliho madony, ale touží po vážných dramatických rolích a neváhala by pro ně ztloustnout, zošklivět či být na ježka.
Mimochodem, jako opravdová star nás nechala tři čtvrtě hodiny čekat. "Spletla jsem si restauraci," omlouvala se se smíchem. "To víte, blondýna."
Jde z muzikálu do muzikálu, hraje v nejpopulárnějších seriálech, dabuje i zpívá. Herečka známá rolemi koketních krásek vypráví vtipy o blondýnách, hájí Rusy, vzpomíná na rodinu komunistického papaláše a ujišťuje, že chudého muže by si nevzala
Máte ráda vtipy o blondýnách?
No, některé mě pobaví. Ale takové ty nejvulgárnější nemusím. Koneckonců přece víte, že tyhle vtipy vymýšlejí brunety, ne? (směje se) Takže proč bysme se nezasmály a nebyly nad věcí, že jo. Vy jste taky blondýna, takže mě chápete.
A máte nějaký oblíbený?
Takový roztomilý. Sedíme teď v restauraci, tak mě napadá, jak si blondýnka objedná pizzu a číšník se jí ptá: "Chcete ji nakrájet na šest, nebo na dvanáct dílků?" - "Na šest, já bych dvanáct nesnědla." (směje se)
Ještě pořád máte na stehně modřiny, jak jste v létě na Karlštejně jako Eliška Pomořanská ohýbala meče?
Teď momentálně ne, protože karlínské divadlo mělo měsíční pauzu a mně se ta noha zahojila. Ale když se na ni podívám důkladněji, tak jakýsi modrý flek tam někde vespod je. Doufám teda, že mi to už nezůstane navždy.
Podle průzkumu, který nedávno pro LN připravila agentura SC&C, jste českými muži považována za nejvíc sexy celebritu. Teď si představuju, co s nimi asi udělá sdělení, že máte na stehně modřinu...
Co myslíte, že by chtěli? Možná mi to ošetřovat, ne? (koketně se směje)
Nemůže z toho mít žena trochu i strach, když se stane sexuálním symbolem?
Že by mě to děsilo, to snad ne. Je to pro mě teda překvapení, milé v mé profesi. Doufám ale, že nemusím mít strach, i když mám bohaté zkušenosti s anonymními telefonáty i dopisy.
Na to jsem právě narážela - jestli se nebojíte, že vám začnou volat úchylové...
Nikdy nevíte, kdo si vás vyhlédne. Svého času jsem byla poměrně často objektem takovýchhle sexuálních telefonátů. Po dobu asi čtyř let mi před představením, kde jsem hrála vyzývavější ženu, například Sugar v Někdo to rád horké, volal nějaký chlap, seriózně se představil a snažil se mě udržet u telefonu co nejdéle, protože při tom... dělal ty věci. Bylo to v Divadle na Vinohradech i v Karlíně. Když se to odehrávalo v době, kdy jsem bydlela sama a vracela se pozdě v noci z divadla, tak to moc příjemné nebylo. Ale když už jsem byla vdaná, spíš jsem se tomu smála. Měla jsem tehdy dokonce pocit, že bych jednoho mladíka měla nějak přivést na správnou cestu.
A jak jste to chtěla udělat?
Domlouvala jsem mu. On na mě spustil... no to se nedá do novin citovat. Prostě mi barvitě líčil různé výjevy a přitom prováděl určité věci. A nebyla s ním řeč, pořád, pořád dokola mi volal a vedl si tu svou. Tak jsem mu takovým maminkovským způsobem domlouvala, ať už toho nechá, že si přece taky najde jednou děvče. (rozesměje se)
Zažila jste obtěžování na ulici?
Mnohokrát. Má to různé podoby a taky se to časem vyvíjí. Když mi bylo šest, honil mě v paneláku cizí chlap, který si mě prostě vyhlíd', když jsem tátovi chodila pro pivo.
Měla jsem pak z toho trauma, bála jsem se sama doma. A jako holka školou povinná jsem párkrát zažila úchyly, kteří se na mě tlačili v tramvaji, někdy i obnažení. Ale to jsem si tenkrát nebrala k srdci, to až teď jako maminka to prožívám jinak. Když na mě dnes na ulici někdo pokřikuje, jako známá osoba to můžu brát spíš jako lichotku, docela třeba někdy i příjemnou. Ale například před italskými turisty prchám. A když potkáte někoho, kdo frajeří před ostatními a je přisprostlý, tak to příjemné určitě není. Utíkám do auta, pěšky se po ulici už skoro nepohybuju.
Jakou nejkrásnější lichotku jste slyšela?
Že jsem krásná i po ránu. To ženu potěší. Neřeknu ale kdy a s kým to bylo.
Slyšela jste od muže někdy taky něco bizarního?
Proč od muže? Možná nejbizarnější byla jednou lichotka od ženy. Potkala jsem ženu, která je zaměřena na stejné pohlaví a řekla mi: "Jsi kus, nechceš se se mnou pomazlit?" Což mně osobně nic neříká, jsem na chlapy. Ale musím přiznat, že když si žena získá respekt žen, je to vlastně větší uznání než od mužů.
Chtěla jste někdy být raději ošklivá?
Já myslím, že jsou situace, kdy si tak docela připadám. (směje se) Nechci se rouhat - mnohokrát jsem měla pocit, že krása je spíš můj problém. Když jsem nedostala roli, po které jsem toužila.
Nevadilo by vám být za nehezkou kvůli roli?
A proč ne? Já bych toho dokázala opravdu hodně, klidně i ztloustnout nebo být na ježka. Cokoliv! Ale záleží samozřejmě na nabídce.
Žárlí na vás ženy?
Často. Projevuje se to většinou tak, že mě buď přehlížejí, nebo pomlouvají.
Zažila jste od hereček i podrazy?
Já myslím, že v naší profesi funguje zdravá rivalita..., (zarazí se) někdy tedy i nezdravá. To není výjimka. Ale pak vlastně nezáleží na tom, kolik centimetrů má jaký útvar ve vaší tváři. Jednou někdo slavný ve světě totiž řekl, že krása je jenom otázka centimetrů. Ale já si myslím, že krása je taky výraz duše, inteligence, zkrátka toho, co z vás vyzařuje. Pomluvy a intriky jsem ale nezažila jenom od kolegyň, ale třeba i od pánů, kteří (směje se) nedostali to, co chtěli. Urazili se a nedali mi roli. Mužský jsou dost ješitný. Ale já jsem touhle cestou nikdy nešla.
Když jsme u toho, v jednom rozhovoru jste řekla, že jste vědomě odmítala partnery z branže, a možná si tím zavírala cestu k rolím.A že jste naivně absolvovala několik cest do Itálie, Švýcarska, Ameriky, ale nebyla ochotná s těmi pány spát a rychle se vrátila domů.Takže showbyznys a svět filmu jsou prostě jedna velká postel?
Do značné míry. Já teď nechci nikoho nařknout, ale to je právě to, do čeho jsem nikdy nechtěla spadnout. A někdy k vlastní škodě, protože jako všude jinde, i v těchhle oborech fungují určité skupiny, které spolu... pracují, nebo si nějakým způsobem pomáhají. V politice, hospodářství, prakticky v jakékoli jiné oblasti.
Chcete říct, že všechny tyhle obory spojuje postel?
Může to být postel. Můžou to být peníze. Nebo třeba rodinné vztahy.
Kolikrát ve své kariéře jste dostala nabídku za takovou "protislužbu"?
Než jsem se stala maminkou nebo než jsem se vdala, bylo to určitě častěji. Ale dneska vlastně už zase svobodná jsem, takže to třeba zase přijde! (směje se) Já mám v souvislosti s muži své určité zásady, které například souvisí s nevázaným životem. Nejsem přelétavý typ. Rodina je pro mě základ všeho, přestože se ta moje rozpadla. Instituce rodiny je pro mě pořád vrchol.
Když mluvíte o rodině, na jednu věc bych se vás ráda zeptala. Přivdala jste se do prominentní komunistické rodiny - váš tchán byl poslední komunistický ministr zemědělství.Vám nevadilo stát se členem takového rodinného klanu, založeného na komunistických kontaktech?
To jsem tenkrát neřešila, nepřemýšlela o tom. Zamilovala jsem se a vůbec jsem nepodléhala nějakým obavám z toho, že mě někteří lidé odsoudí, že z toho budu mít problémy. Ale postupem času se člověk dovídá, že je to jinak. Uvědomila jsem si časem, že jsme prostě s manželem každý jiný. Určitě svět čistého obchodu a vztahů, které nechtějí být propírány na veřejnosti, a svět showbyznysu, který naopak ty kamery a objektivy potřebuje, jsou dva naprosto rozdílné světy. Já jsem se tu rozdílnost dlouho snažila respektovat, i když mě to trápilo. Ono být pořád všude sama taky není příjemné.
Jaký jste měla vztah se svým tchánem? Řekla jste jednou, že manželovi rodiče k vám měli od počátku špatný vztah...
To jsem nikdy neřekla, to novináři překroutili. Řekla jsem něco v tom smyslu, že jsem měla pocit, že mě vlastně nikdy nepřijali do toho svého kruhu. Manželovým rodičům jsem sice říkala maminko a tatínku, ale vykala jsem jim. A vídali jsme se tak dvakrát do roka. Dost mě to mrzelo.
Proč myslíte, že vás nepřijali?
Možná proto, že jsem byla z umělecké rodiny, a možná proto, že od začátku nechtěli mít v rodině herečku. Ale třeba k tomu měli úplně jiné důvody, nevím. Na druhé straně ten vztah respektovali. Neměli jsme spolu konflikty, ale já jsem si jim taky nikdy nepostěžovala na věci, které mě v manželství trápily.
Je pravda, že na vás tchán křičel: "Táhni do maringotky, ty kurvo"?
(trochu váhá) Ve vypjatých situacích kolem rozvodu to tak opravdu bylo.
"Tomanovi jsou rodina, která z pozice moci a peněz ovládá cokoli. Manžel měl z tchána strach. Ovládá nejen jeho a jeho bratra, náměstka ministra zemědělství, ale i českou vládu..." řekla jste v jednom rozhovoru.To jste myslela vážně?
Nezlobte se, ale to nebudu komentovat. Třeba přijde čas, kdy se k tomu všemu budu vyjadřovat. Teď ale ještě ne.
Dala jste si někdy předpovědět budoucnost?
Netajím se tím, že jsem občas navštívila kartářky. Vyhledávala jsem je ve chvílích, kdy mi bylo těžko, hledala jsem nějaké vysvobození nebo jsem třeba stála před těžkým rozhodnutím. A když ty věci hodnotím zpětně, většinou se splnily.
Co vám například předpověděly?
Jsem v tom pověrčivá, to se nemůže říkat, stejně jako to, že jsem třeba navštěvovala léčitele, který má nadpozemské schopnosti.
Věříte v nadpřirozené jevy?
Já jsem fatalistka, do jisté míry. Ale jsem přesvědčena, že stěžejní body života, jako je setkání s člověkem, který vám změní život, nebo dítě, jsou člověku předurčeny. Dřív jsem to neměla úplně vyřešené, ale dneska, zvlášť po své loňské autohavárii, už jasně věřím v Boha. Víte, moje maminka je Ruska. Když jsem byla dítě, často jsme spolu navštěvovaly příbuzné v Moskvě a jednou mě dala v Moskvě tajně pokřtít v pravoslavném kostele. Ale my jsme doma vlastně víru nikdy nepěstovali takovým tím klasickým způsobem. Nenavštěvovali jsme kostel, nemodlili se. To u nás nikdy nebylo.
Když jste byla malá, mluvila s vámi maminka rusky?
U nás se vždycky mluvilo česky. Jenom když přijeli maminčini příbuzní, mluvilo se samozřejmě rusky. Takže s ruštinou jsem ve škole nikdy problémy neměla. Maminka mluví česky výborně, i když určitý přízvuk tam prostě zůstává. Ale ne každý rozpozná, že je Ruska, občas někdo řekne: "Není maminka Moravačka?" (směje se) Bydleli jsme v Čechách a táta se vždycky snažil maminku opravovat. S její češtinou jsme zažili tolik veselých příhod, že jsme si s tátou říkali, že povedeme takový domácí deníček, takovou knihu maminčiných výroků. Například jeden televizní komentátor se jmenuje Štěpán Škorpil a ona mu zásadně říkala Štěpán Škorpion. Maminka tady žije pětačtyřicet let, má tu přátele, pracovala tu, ale za svůj domov pořád považuje Moskvu. A když tam dlouho nejede, strašně se jí stýská.
Co si vybavujete ze svých dětských návštěv Moskvy?
Pamatuju si, že tam byly ještě lístky na chleba. Moje babička s dědou žili v jednopokojovém bytě, maminka pochází z velmi skromných poměrů. A vypracovala se až na primabalerínu! A totéž můj táta zase tady v českém prostředí. Taky pochází z takzvaně dělnické rodiny. Tohle slovo se už dneska nenosí, ale tak to bylo.
Přišlo vám jako malé holčičce na Rusku něco divného?
Strašně divný mi přišel zvyk, že se Rusové se svými mrtvými loučí v otevřených rakvích. Do ulice, kde bydlela babička s dědou, přivezli katafalk s mrtvým a lidi se s ním líbali. Ale na druhé straně vím, že jako dítě jsem absolutně nevnímala to, co se odehrávalo u nás. Jenom si pamatuju, jak mě potom, když už jsem začala nabírat rozum, mrzely některé ty narážky na Rusy. Rusové jako národ, to je přece něco jiného než ideologie, která ten národ ovládla! A já jsem se v Rusku vždycky setkala s otevřeností a pohostinností.
Kdy jste byla naposledy v Moskvě?
Byla jsem tam nedávno, po pětadvaceti letech, jela jsem do Moskvy pro nemocnou maminku. Když jsem studovala DAMU, byla jsem jednou na výměnném zájezdu v Leningradu. Ale z té doby si pamatuju velkou bídu, špínu, smutek, možná strach lidí. Kdežto teď to bylo úplně jiné, z toho jsem byla docela v šoku.
Máte ve své povaze něco ruského?
Já si myslím, že například pověst o ruské chandře a splínu vytvářejí díla ruských klasiků. Koneckonců ani na našem venkově to nehýří optimismem a reklamami, tam je všechno jinak než ve velkoměstě.
Maminka vás v dětství vedla k ruské literatuře?
Samozřejmě. Tím vším jsem prošla, i když někdy trošku z donucení.
Co máte ráda z Dostojevského?
Běsy například. U nás se několikrát inscenovali.
Proč jste si oblíbila zrovna Běsy?
To je těžko vysvětlit. Myslím, že každý z nás má v sobě víc lidí, víc povah. A mě třeba dost zajímá se v tom trošičku povrtat. Zajímá mě to i z hlediska mé profese. Já i když vypadám tak, jak vypadám, nejsem povrchní osoba. Jsem introvert, který dělá extrovertní práci. Proto se mi tak dobře hrálo v Pojišťovně štěstí - jako by mě ta role nějak posílila. Hrála jsem jiný typ člověka, než se ode mě očekává na první pohled. Vypadám prý jako ta něžná kytička na pohlazení. A přitom jsem člověk, který se dost otáčí a stará se sám o hodně věcí.
Jste šťastná?
(dlouho mlčí) Teď momentálně ne. Jen někdy, na okamžik. Mám hodně problémů, nejen s maminkou (při poslední návštěvě Moskvy ji postihla mozková mrtvice). Člověk by ale měl být šťastný i z úplných maličkostí a neměl by si připouštět tolik problémů. Mé okolí mi radí, abych si prostě víc užívala a byla šťastnější, místo abych plakala. Ale vím určitě, že jsem už dneska razantnější a pragmatičtější, než jsem bývala.
Co vás přitahuje na mužích?
Rozhled, inteligence, zkušenost, někdy určitá razance a schopnost nadhledu, která mně například často chybí. A ruku v ruce s tím upřímnost a dobrosrdečnost. Schopnost se obětovat. Myslím pro vztah.
Je vám jedno, jak muž vypadá? Váš bývalý manžel neměl zrovna tvář filmového idola...
To je druhořadé. Jistěže určitá fyzická přitažlivost musí fungovat, ale to prostě buď je, nebo není.
Jsou pro vás peníze a moc muže afrodiziakum?
Do jisté míry ano. Ale jen v konkrétních případech a s konkrétními cíli.
Měla jste někdy v životě období, kdy jste byla chudá?
Samozřejmě. Když jsem hrála v Divadle na Vinohradech, byla jsem po škole, osamostatnila jsem se, žila v podnájmu. A vlastně jedinou mojí životní náplní tehdy bylo divadlo. Živila jsem se sama dabingem, natáčením a minimálním divadelním honorářem.
Co je pro vás horší představa - být chudá, nebo žít ve zlaté kleci?
(bez přemýšlení) Je horší být chudá. Je zbytečné si hrát na určité fráze, které samozřejmě všichni známe. Bez peněz to prostě v dnešní době nejde, to říkám naprosto otevřeně. V tomto smyslu jsem určitě realistka. A taky jsem si už své prožila. Ale dneska jsem rozvedená máma s dítětem a musím se sama ohánět.
Takže krásného, leč chudého muže byste si nikdy nevzala?
Bez urážky: Ne.
Kateřina Brožová
Herečka a zpěvačka Kateřina Brožová (36) se narodila v rodině houslového virtuosa a ruské primabaleríny.V roce 1991 absolvovala DAMU, už ve třetím ročníku začala hrát v Divadle na Vinohradech, kde zůstala devět sezon. Pak odešla na volnou nohu. Hostovala v Hudebním divadle v Karlíně v hlavních rolích muzikálů (Někdo to rád horké, Anděl s ďáblem v těle...), hrála v televizních inscenacích a seriálech (Město strachu, Znásilnění, Život na zámku, Pojišťovna štěstí...), prosadila se i jako dabérka (Anglický pacient, Osobní strážce).
Jako zpěvačka debutovala v roce 1997 albem Zpívám si, za které byla nominována Akademií populární hudby v kategorii Objev roku, následovala alba Obyčejný příběh, Ráda se svlíkám. Do jejího repertoáru dnes patří role v muzikálech Bídníci a Galileo, hraje také Elišku Pomořanskou v Noci na Karlštejně (karlínské divadlo), bude mít roli i v připravovaném muzikálu Miss Saigon.
V roce 1997 se provdala za Zdeňka Tomana, generálního ředitele potravinářské a zemědělské firmy Agrotrade a syna posledního komunistického ministra zemědělství. Mají spolu dceru Kateřinu, letos v dubnu se rozvedli.
Lidové noviny, 16. října 2004, Alena Plavcová
Hlavní stránka: ceskeserialy.juk.cz - Mapa stránek
České seriály
Seriál Kriminálka Anděl
Seriál Comeback
Poslední modifikace 14.01.2020, 09:00:00
A Běžešelemovací řůčovičky znáte?